Přidat odpověď

Ahoj rodiče,

týden je u konce a my si tak doma rekapitulovali, co je nového, co nás čeká a jaké bylo to předešlé a tak nějak jsme se shodli, že naše milé, krásné a v celku i poslušné dítko se dostává zřejmě do období vzdoru. Těší mě že si umí jít tvrdě za svým, páč i to život žádá. Jenže jsou v našem životě takové okamžiky, kdy je třeba komprmisu a co huř, uposlechnutí, i když se mi to krutě nelíbí.

Abych Vám našeho malého svéhlavce představila: Jmenuje se Jáchym, je mu 17 měsícu a charakterizovala bych ho ve zkratce asi jako živé a převážně poslušné dítě. Zatím jsme vždy našli cestu jak se pěkně v klidu domluvit. Když má program tak nezlobí a když né, tak vymýšlí rošt´árny asi jako každé jiné dítě, když se náhodou nudí.

Tak příklad: Včera jsme měli moc hezký den, výlet, koupní, zahrádkaření. Přišel čas večeře a páč jsme nebyli celý den doma, zavelel tatínek, že i my si dáme krupicovou kaši, abych neměla starosti s vařením a uklízením a těšili jsme se, že až Jáchymek usne, zasedeme si v obýváčku pěkně ke knížkám a pujdeme pak brzy spát. Jenže... jindy veli oblíbené jídlo, vyvolalo v našem dět´átku nával takového vzteku, že sebou házel tak mocně, až málem převrátil stoličku. Zatím řeším tyto situace tak, že ho odvedu do jeho pokoje. Je na něj zvyklý, už tam spinká sám a pěkně celou noc a tak se domnívám, že to pro něj není žádné až takové trauma a nikdy mu nezavírám dveře. Kuchyně je za rohem, krásně ho slyšíme. Když jsem ho odprovázela do té jeho cimry, mluvila jsem na něj durazně, ale né hlasitě, se slovy "až se vypláčeš a uklidníš, přijd zase za námi a domluvíme se co budeš papat, ale takovéhle chování se mi ani trochu nelíbí". Intenzivní řev trval 20 minut. Mezi tím jsem mu tedy namazala chleba s máslem, ten následně snědl a když došlo na čištění zubu, byla tu další 30 minutová scéna, jelikož to se mu taky nechtělo. A tak jsem ho znovu odvedla do pokoje. Když se uklidnil, přišel pomazlinkali jsme se, pověděla jsem mu znova, že ho mám moc ráda, ale že takové chovní se nelíbí ani mě ani tatínkovi, vyčistili jsme zuby, přečetli pohádku a v pohodě usnul.

Dnes od časného jitření zvolával "autem, autem. " Když nadešel čas a my si opravdu šli do toho auta sednout a vyrazit ke známým, zase brutální scéna. Řešení podobné.

Vím, že si tím musíme projít, ale tak mě zajímá, jak to řešíte vy ostatní rodičové? At´si to paní Stehlíková nazývá jak chce, já proti plácnutí po ručce a nebo plínce, dokonce už jsem se dostala i tak daleko, že jsem ho plácla po holé řit´ce, ale nebráním se tomu, v případě, že dítě opakovaně neuposlechne v situacích, kdy je ohroženo na životě nebo já nevím jak to vyjádřit, ale když prostě potřebuji, aby néco pochopil a skutečně už to nikdy neudělal. Zabírá to! ...teda alespoň u nás. Ale na tyto návaly vzteku se mi to moc vhodné nezdá. Jednak je bez sebe, že by to stejně asi ani necítil a jednak se mi to zdá trochu zbytečné, nemyslíte?

Předem děkuji za přečetení tohoto díla, za Vaše názory a zkušennosti a přeji pěkný nedělní večer.