Přidat odpověď

Tatramelko, tímhle obdobím prošly už dvě moje děti a vyplatilo se mi několik postupů. Základní premisa je, že nemá smysl s dítetem bojovat, protože pak už to musíš dobojovat do konce, abys "neztratila tvář" - a to je náročné, zbytečné a zůstává z toho pachuť. A ničemu to neprospěje.

1. Předcházet, kdy to jen jde. Poznat situace, kdy dochází k hysterákům. Typické je únava, hlad, takže třeba těsně před obědem, kdy třeba chceš ještě něco stihnout a neodhadneš, že dítě už to nedá. V takocvou chvíli prostě netrvám na nějakých obvyklých věcech (u staršího dítěte třeba to, že se obuje samo) a udělám to. Nebo dítě poponesu, i když by jindy šlo samo. Protože tyhle situace fakt nejsou vhodné na "vychovávání", na to je plno prostoru, když je dítě najezené a v pohodě.

2. Empatická reakce, pochopení pro jeho pocity. Nevím, jak 17 měsíční, na dvouleté zabírá už poměrně dobře. "Ty na tu kaši asi nemáš chuť, hmmm ..."

3. Na to může navázat (po částečném zklidnění) nějaký výběr, třeba když se vzteká na odchodu někam, dát vybart, jestli si boty obuje sám nebo to uděláš ty, jestli chce zelenou nebo modrou čepičku - nějaká nepodstatnost, na které ti nesejde a dítěti dodá pocit, že o sobě taky rozhoduje.

Rozhodně netrestat, fyzicky už vůbec ne, to je k ničemu, a izolací bcyh taky velmi šetřila. Ony ty hysteráky sice pbsahují i určitý prvek manipulace, ale ze všecho nejvíc je to nezvládání vlastních emocí - a mně by se teda příčilo, kdybych byla z nějakého důvodu naštvaná na manžela, a on místo naslouchání mě odvedl do ložnice se slovy, až mě to přejde, ať přijdu.