Přidat odpověď

Pod toto se podepisuji! Naprosto dokonale u nás funguje empatický přístup: např.: "Ty se zlobíš, protože jsi ještě chtěl být venku, viď? Já vím a chápu to!" Počkám, zda se lehce uklidní a pokračuji:"Ale teď musíme jít domů. Je večer! Zítra ráno můžeme jít zase ven." Děti pryč neodnáším. Jednou jedinkrát jsem svého plačícího synka poslala plakat do pokojíku a po chvilce šla za ním a viděla jsem ho schouleného plakat u postele - rozbrečela jsem se taky a už nikdy jsem ho tam neposlala. Myslím, že jsou to u nich nezvládnuté emoce a zrovna v tu chvíli nás potřebují mít u sebe...