Přidat názor k článku Proč nejsem šťastná?

Syn jako mimino a batole nebyl mazlivý a přítulný; čím byl starší, tím víc se u něj projevovala náklonnost a láska ke mně. A mne to někdy děsí. Nechci mu totiž ublížit, ale na druhé straně vím, že se nedokážu vzdát svého života, protože by sice měl maminku pořád k dispozici, ale otrávenou a protivnou, zatímco takhle si společné chvíle užíváme, máme spolu hodně legrace... to je taky věc, o které se nemluví. Moje matka mi od cca 8 let neustále vyčítala a předhazovala, co všechno kvůli mně musela obětovat a jak lituje toho, že jsem se narodila. Tenhle model mi přijde horší, zvlášť když syn není flegmatik jako já, ale spíš cíťa. Nemyslím, že bych byla tak blbá a říkala mu to, ale z chování by mohl poznat, že mne některé věci otravují a nebaví, že je dělám "přes moc". Do jeho tří let jsem s ním doma na tom zadku seděla a jako "oběť" to myslím stačí...