Přidat názor k článku Proč nejsem šťastná?

To byla moje první slova, potom co se Mates vyloupnul z mých útrob na tento svět. Necítila jsem nějakou euforii, štěstí, byl to spíš pocit neskutečna, úlevy, údivu.

V porodnici, když jsem si pro Matesa šla k dětským sestrám, mě překvapilo, že mi ho opravdu dali...
Druhý den jsem brečela, že ho neumím zvednout z postýlky, že nějak divně dýchá (měl monitor dechu), že mi umře.
Když jsme byli propuštěni z porodnice, uháněla jsem k autu mílovými kroky, protože jsem byla přesvědčená, že se objeví někdo, kdo řekne: Ale počkat, to dítě musíte vrátit!
Doma jsem xkrát chtěla jít nakoupit, jít venčit psy, cournout se do knihkupectví a v poslední chvíli se zarazila - vždyť ho tu nemůžu nechat samotného.
Chtěla jsem zpět tu bezstarostnost, žádné povinnosti (Matýsek byl plánovaný, velmi přesně plánovaný).
A pak pořád to stejné, kojit, přebalovat, hojdat na rukou, mluvit, zpívat, a znovu od začátku.

Lásku cítím občas, musím na to být v tom správném rozpoložení. Mnohem častěji mám pocit, že jestli si to dítě někdo okamžitě nevezme a neodnese, tak se zblázním. A to Matýsek není nějaký bezútěšný uřvánek...

Moje rada zní: Zkus to zařídit tak, abys měla nějakou dobu pro sebe. Což jde pouze tak, že se dostaneš tak daleko od dítěte, že budeš z doslechu. Jenom tehdy budeš mít pocit, že "nemáš službu" a budeš moct vypnout ten mateřský radar.
I kdyby to měla být jen večerní procházka kolem bloku, zbaví tě to napětí, které ti brání užívat si chvíle s prckem (jak ráda "musím" jít na dlouhou procházku se psy). I jen půlhodina dělá divy!