Přidat názor k článku Proč nejsem šťastná?

Rodila jsem velmi předčasně a císařem, takže o navázání kontaktu v první hodince nemohlo být ani řeči. Když jsem se pak poprvé probudila (tedy první probuzení, které si pamatuju), tak jsem třímala v ruce polaroidovou fotku našeho miniaturního drobečka a nepohyblivá z postele povykovala na kolemjdoucí personál, že chci okamžitě zprávy o svém miminku - že mi ho nemůžou přinést, jsem samozřejmě věděla, ale mateřská euforie se dostavila okamžitě. Jakmile mi druhý den vyndali cévku, donutila jsem přítele sehnat kolečkové křeslo a v polovičním vědomí (nebo spíš bezvědomí) se vydala na jipku. Jediný, co jsem chtěla, bylo vyndat ho okamžitě z tý plastový krabice s pípátkama a chovat a chovat a chovat. Ale mohla jsem si ho jen pohladit. Skutečně pochovat jsem mohla až za dva dny, a to ještě omezenou dobu, aby neprochladl. Pak to byla ještě dlouhá cesta... a teď po třech měsících doma poslouchám, jak ze spaní prdí (jak krásný zvuk!) a jsem pořád ještě euforická. Před lidma to ani tak neee, ale jak jsem s ním sama, tak jsem mimo a neustále na něj mluvím, broukám, směju se atp. jak debil. Čas v nemocnici jsem dělila na ten se Štěpánkem (totální blaženost) a kdekoliv jinde (to jsem řvala a řvala a řvala).
Ale k článku - devět z deseti (a to doslova ) kamarádek s dětmi, které byly ochotné o tom se mnou mluvit, žádnou poporodní euforii a instantní mateřskou lásku nezažilo. Je to prostě normálka. Jen je potřeba dát pozor, jestli se to nehrotí už do zdraví či život (kohokoliv) ohrožující roviny.
A taky - mateřská láska se nerovná poporodní euforie. To ani omylem.