Přidat názor k článku Proč nejsem šťastná?

No, zase z druhé strany, včera jsem byla na návštěvě za naším kotětem, toho času ještě žijícím se svou matkou a sourozencem (jsou to teprve mimina) Když jsem viděla ty malé zubaté tlamičky, jak se vrhají mámě kočce na struky, sykala jsem boelstí za to zvíře (umím si představit, jak je ten mléčný chrup, zakusující se do bradavky, nepříjemný, ostatně, kojím osmnáctiměsíční dítě). Kočka držela jak beran a světe div se, vypadala naprosto spokojeně... Čili kočka možná nežije po porodu v trvalé euforii, ale něco na té lásce "od přírody" prostě je. Možná to jen my lidi děsně řešíme, máme očekávání, jak by mateřská láska měla vypadat, co bychom měli cítit... a přitom je to jen o tom "zatnu zuby, když mě mládě hryže do cecíku, protože tak to prostě má být a tak je to správné"