Přidat názor k článku Proč nejsem šťastná?

nebo jak to jinak nazvat. Při prvním porodu jsem dostala o syna hrozný strach během porodu - moc nepostupoval, v závěru jsem přesto, že mi ta poloha byla silně nepohodlná, musela na "kozu", kapačka s oxytocinem, pokles ozev miminka, přivolání primáře, rajtování PA po mém břiše atd. Můj první pocit po porodu, když syna vytáhli - on je ŽIVÝ!!! Takže žádné hormony štěstí v důsledku porodu, ale prostá obrovská radost, že mám krásné zdravé miminko. Druhý porod - doma - probíhal zcela pohodově, ale přesto hormony opět nezafungovaly - podle mě hlavně proto, že jsem byla pořád moc zafixovaná na starší dítě. Miminko ale nebylo úplně v pořádku, takže jsme jeli do porodnice, kde si nás nechali. Druhý den se ukázalo, že malý má vrozenou infekci - celý den jsem o něj měla velký strach, nebylo jasné, o jakou infekci jde ani jestli zaberou antibiotika. A strach opět pomohl - prostě mě nakopl - tehdy jsem si opravdu uvědomila, že mám toho malého taky strašně moc ráda. Moc jsem na něj myslela, ať je zdravý a tak. Dobře to dopadlo, už následující den bylo jasné, že ATB zabrala a teď je to zdravý klučík, který nedávno oslavil první narozeniny a kromě asi 2 nebo 3 rým zatím znova nestonal.
V tvém případě je určitě hlavní nepropadat pocitům viny za to, že se necítíš šťastná - to může naopak jen tvůj smutek umocnit. Snaž se vidět spíš to pozitivní - píšeš, že ti je 30 - kdybys pár let ještě počkala, už byste třeba taky žádné děti neměli. A třeba tě taky osud/bůh/příroda (nehodící se škrtni, případně doplň dle vlastního přesvědčení) trochu nakopne a pak ti dojde, jak máš své dítě ráda (a přeju ti, aby to bylo jen tak malé nakopnutí jako v mém případě)