Přidat odpověď

Dnes jsem se poněkud chytla s manželem kvůli jeho řešení problému s Tomíkem (21 měsíců). Máme u domu zahrádku, kde si Tomík celkem bezpečně může hrát, ovšem manžel si vzpomněl, že právě letos musí udělat sazenice z jahod (odnož se zasadí do kelímku se zeminou a dokud nezakoření, nechává se připojená k matečné rostlině), já jsem mu říkala, ať se na to letos vykašle, že mu to Tom bude vytahovat a nedal si říct, takže všude kolem záhonků s jahodami máme kelímky od jogurtů naplněné zeminou s nasazenými odnožemi a samozřejmě Tomík je s oblibou z kelímků vytahuje, čemuž je téměř nemožné zabránit, pokud nemám být neustále vedle něj a pořád ho hlídat a odvádět ho, aby to nedělal. Jenže já také někdy potřebuji něco udělat na zahrádce nebo pověsit prádlo a nakonec i vypít si v klidu na terase kafe, prostě kdyby tam ty sazenice nebyly, není na zahrádce žádný problém Toma spustit z očí a jen občas ho zkontrolovat.
Jenže manžel, když zjistí, že mu Tom zase nějaké sazenice vytahal, je vzteky bez sebe, řve na něj, že je mizera, co neumí poslouchat, řve i na mě, že ho nehlídám a dnes Tomovi dokonce naplácal, čímž jen způsobil, že Tom vyděšeně chvíli řval, aby po uklidnění zase vytáhl další sazenici. Když jsem po naplácání Toma uklidňovala, dostala jsem vynadano, že si nevážím jeho práce a že jednám nevýchovně, ale já jsem viděla, že je Tomík vyděšený a hlavně že je to pro něj příliš velké pokušení, připomněla jsem manželovi, že i hodná Milenka dělala podobné věci, ale on je jako zabedněný.
Myslíte, že je možné dosáhnout toho, aby se takové dítě jako Tom něčeho takového nedotýkalo, že je možné toho dosáhnout tím, že mu budu důsledně neustále plácat přes ruku nebo na zadek?
Jsem z toho rozladěná, musela jsem použít dost tvrdý kalibr a připomenout manželovi, aby si vzpomněl, jak mu bylo, když podobné nenechavé ručičky najednou nebyly a jak mu chyběly.
Kdybyste měli někdo nějaké rady, jak to řešit, budu ráda.