Přidat názor k článku Proč nejsem šťastná?

... tak, tak :-D.
Jsem ráda, že se o tom dneska už postupně začíná trošku víc mluvit. Když jsem měla svoje děti malé, tak zejména u první dcery jsem se v tom plácala úplně stejně. Depresi jsem měla jako blázen, myšlenky jsem měla černější než noc a radovat jsem se tedy absolutně nemohla. Byla jsem vyčerpaná, malá vůbec nespala atd., atd. Přesně jako autorka jsem stále čekala na ten pocit, kdy mě zavalí vlna lásky a nic. Přišlo to až postupem času a trvalo mi to strašně dlouho. Přesně si pamatuju, jak jsem si teprve, když bylo dceři asi 5 měsíců najednou říkala, jéžiš, vždyť ona je tak hezká a začala jsem jí trochu víc vnímat "mateřsky" a když v roce onemocněla, docela vážně a měla jsem o ní strach, tak se to úplně zlomilo. Najednou jsem byla máma se vším všudy. Po dvou letech, kdy jsem pak měla syna, už to bylo lepší. Už jsem počítala s tím, že to bude možná i takhle, a paradoxně se deprese nekonaly. Myslím, že je to hodně ovlivněno jednak hormonama a jednak taky velkým vyčerpáním. Dcera nespala naprosto vůbec a pokud se x měsíců prostě nevyspíte (fakt jsem spala třeba i jen 3 hodiny a to ještě ne v kuse ale trhaně), tak si asi těžko dokážete uvědomit hezké chvilky. Prostě jsem fungovala jako robot a ničeho jiného jsem nebyla schopná. Syn byl spinkací mimino, já byla odpočatá a tak se to dalo zvládnout lépe. Měla jsem dokonce pocit, že je to pro mě se 2mi dětmi nějak snažší, než tenkrát jen s tím jedním. Dneska jsem šťástná, že je oba mám. Jsou to skvělé děti, které miluju a nedovedu už si život bez nich představit. Začátky ale byly krušné a vždycky mě docela mrzí, když někdo "falešně" předstírá, jak s radostí k dítěti vstával 6x za noc, protože to je přeci jeho poslání.... Jestli ano, tak smekám, ale spíš jim to nevěřím a myslím, že pravda by byla lepší. Ostatní novopečené maminky by si pak nevyčítaly svoje stavy, protože by věděly, že je to normální a neměly by pocit, že jsou ty jediné, které ta vlna štěstí a lásky nezavalila. Takže milá autorko, rozhodně si nic nevyčítej, jednou dojde i na to, že přestaneš být unavená a začneš si svého dítěte užívat :-D a opravdu budeš šťastná. Kdybys věděla jaké jsem měla šílené myšlenky před porodem a po porodu, jak jsem nic k dcerce zpočátku necítila a jak jsem si to pak zpětně hóodně dlouho vyčítala, tak by jsi se hned teď přestala trápit svýma pocitama :-D. Neboj bude líp, dočkáš se. S kamarádkou, jsme si pak říkali, že první měsíce je prostě jenom podstatné "přežít" :-D. Nic jiného nečekat a pak se to obrátí k dobrému.