Přidat názor k článku Mateřství – štěstí nebo dřina?

Taky bych řekla, že je to normální. Když se narodil druhý syn, bylo to náročné, hlavně v tom, že jsem nevěřila tomu, že se to dá zvládnout. A dalo. Děti sedí na lince když vařím a "pomáhají". Podávají mi kolíčky na prádlo, špinavé prádlo, které dávám do pračky, čisté nádobí z myčky. Naučila jsem se s nimi plno věcí. Např., že se nemusí všechno žehlit, že mají rády jednoduchá jídla a nevadí jim, když tři dny po sobě mají stejný oběd, že mají radši jednoduché hračky - klacík víc než autíčko atd. Také se časem naučili spát ve stejnou dobu, dělám s nimi věci, které zajímají i mě - třeba chodíme do knihovny, do lesa, malujeme vodovkami... A snad nejdůležitější věc - nemusí být vše na jedničku, stačí na dvě mínus. Po prvním roce věku druhého syna musím říct, že jsem ráda, že je mám tak rychle za sebou (rok a třičtvrtě), a i když zlobí (někdy), neznamená to, že se zdárně nevyvíjí, když neposlouchají, může to znamenat, že věci kriticky hodnotí apod. Když někdy na ně nemám sílu, tak si sednu a řeknu: teď si potřebuji odpočinout, hrajte si sami a ejhle ono to jde. Chce to čas (půlroční miminko dá opravdu zabrat), zahnat potřebu mít vše perfektní, víc věřit dětem a tatínkovi, že zvládnou hodně věcí i bez maminky a být na sebe hodná a využívat možností (odpočinek, zájmy...). Držím palce, uvidíte, bude to lepší.