Přidat názor k článku Mateřství – štěstí nebo dřina?

Ano! Plánovat se musí a myslet hlavou taky. A dopředu. Ano! Určitě autorka článku věděla, do čeho jde, když už jedno dítě měla. Ano! Když má někdo doma neschopnýho manžela, kterej vydá za dalšího haranta, nemůže čekat, že se z něj přes noc stane milující, pečující, starající se otec. Prostě budu mít doma tři haranty místo dvou. Ano! říkat si o pomoc je nesmysl. Prostě nežijeme už v zastaralé době velkých rodin, kde nepomáhaly jen babičky, ale i tety, sestřenice, neteře a samozřejmě bylo normální mít deset dětí, takže starší děti měly na starosti ty mladší. Dneska žijeme v moderní době malých rodin, kde platí heslo "zvládnout všechno sám, jinak jsem za slabocha ve společnosti". Lavina má pravdu. Ale... Vždycky, když mi někde na ramena spadne takováhle moderní a dokonale naplánovaná "Lavina" a já se cítím pod psa, protože - i přes všechno plánování a chytré knížky a informace z internetu a z mateřského centra atd. atd. - jsem vyčerpaná od starání se o moje dvě zlatíčka, tehdy vždycky si vezmu večer album fotek a vzpomínám. Na minulé Vánoce, na jejich narozeniny a svátky, na společné koupání v bazénu, na to, jak jsme se nasmáli, když maličká Bětuška vrčela v dinoparku na Tyranosaura, na to, jak byly poprvé na pouti, jak jsme barvily trička... A pak taky vzpomínám na svoje rodiče, jakou by měli z vnoučat radost. Už jsou oba šest let po smrti. Dneska mi Madlenka (5 let) dala ruce kolem krku uprostřed hraní a povídá: "nevyměnila bych tě ani za pytel pecek!" Někdy je na zabití, ale v těchhle chvílích vím, že ani já bych neměnila. A za co taky měnit? Za samotu? Za společné večeře ve dvou a trochu klidu na sex? Za prázdný dům po rodičích, kde jsem nemohla spát, protože jsem se tam bála? Za klidné víkendy s manželem? Někdy je to skutečně těžké, náročné fyzicky i psychicky. Někdy si taky chci postěžovat. Někde jsem četla, že při tlachání se ženám uvolňují endorfiny a ony jsou pak spokojené. Takže ano, máte ve všem pravdu. Ale o tom přece tenhle článek nebyl!!! Byl o milující mamince, která se chtěla podělit o starosti. Jsem vděčná, že takovéhle maminky jsou (milující, i když vyčerpané) v dnešní "ramenaté" době, která radí, jak být silná, samostatná a všechno zvládnout. Jsem ráda, že aspoň někdo najde odvahu říct: "nezvládám, ale přesto miluju svoje děti". Dík za ten článek. A všem "lavinám" vzkazuju: já si počkám, až spadnete i se svojí "naplánovanou dokonalostí" a pak půjdu postavit na té hromadě se svými dětmi sněhuláka a jednou budu mít zase na co vzpomínat a jak dobíjet baterky. Protože - jak řekl jeden moudrý člověk - "někdy je možné neudělat žádnou chybu, a přesto prohrát. To není slabost. To je život!"
A pro autorku článku: užívejte společné chvíle, i když vás to vyčerpává. Ať máte jednou na co vzpomínat.