Přidat názor k článku Mateřství – štěstí nebo dřina?

Já mám dva kluky, 20 měsíců od sebe. Staršímu je 2 a půl roku, mladšímu 9 měsíců. Kluci jsou zlatí, starší teď začal trošku žárlit, občas má vzdorováníčko, ale v pohodě. Jenže mně většinu energie sebere manžel. O děti se postará bez problémů, pomáhá hodně, ale jakmile je chlap ve stresu, totálně mně zprudí takovým způsobem, že nemám sílu vůbec na nic. Jen bych brečela. Dneska přišel domů na oběd. My jsme akorát byli venku. Vrátili jsme se a on tu seděl v obýváku. Uvařil si nějaké těstoviny, jen jednu porci pro sebe. Samozřejmě v malým hrnci, takže se to napeklo. Ptala jsem se normálně proč toho neuvařil víc a odpověď: "A proč bych měl!" I s tím vykřičníkem. Nechápu. Přitom mi řekl, že nemá ledvinku, kde měl doklady a peníze, jestli prej o ní nevím. On snad stratil doklady. Od listopadu nemá kloudnou práci, za to nemůže, je krize, já vím, takže dělá brigády jako údržba zeleně. Máme málo peněz, stres jako blázen. On si vymýšlí pofidérní podnikatelské aktivity, do kterých bude muset investovat šílené peníze, aby je mohl rozjet, které samozřejmě nemáme. Úvěr si naštěstí vzít nechce, ale nějakou půjčku si vzít musí, od kamarádů nebo nevim, a vůbec netuším, jak to budeme splácet. Jsem z toho všeho špatná. Moc nám nefunguje komunikace, on mi moc nerozumí, z čeho mám strach a tak. Děti jsem plánovala, vzhledme k věku i k tomu, že první nám taky nešlo hned a druhé se podařilo okamžitě, ale jsem za ně ráda. Kdyby se nějak zlepšilo moje soužití s manželem, neměla bych si na co stěžovat. Starší teď spí, mladší si hraje, já si odpočívám. Mít děti je radost i starost, ale nikdo nemá jen na růžích ustláno. J.