Přidat odpověď

My takové starosti nemáme. Manžel rodiče „nemá“, vyrůstal v dětském domově, a když jsem s ním začala žít, vyslechla jsem si spoustu řečí, jako že nebude k práci, nebude umět fungovat v rodině, když v ní nevyrůstal, nebude technicky zdatnej, když ho nikdo k ničemu nevedl, a ať nepočítám, že nám půjdou na svatbu a že nás nechtěj nikdy vidět, a nezajímají je ani vnoučata. Bohužel vše dodrželi. Letos to bylo už 15 let, co jsem od rodičů v devatenácti odešla. A jsem šťastná. Pět let jsme dávali dohromady vlastní bydlení, máme dvě děti ( 10 a 5 let ), nikdy jsme neměli dluhy. Jen těch dětí je i líto, protože opravdu nereagovali, ani na svatební oznámení, ani na oznámení o narození vnučky, takže po narození syna jsem se už nevnucovala. Nezlobím se na ně, a ani nevím, proč tohle píšu k tomuto tématu, které je právě o opaku, kdy té pomoci dáváte až neúměrně moc. Snad o těch prázdninách to na mě doléhá více, když kamarádi dětí jezdí právě k prarodičům nebo dokonce s nimi na dovolenou. Možná bych byla ráda, kdyby mohl manžel pomáhat….A někdo o tu pomoc stál.