Přidat odpověď

Lizzie, můžeš si to přijít vyzkoušet k nám. :o) Ve společné domácnosti nežijeme, byty máme oddělené, ale v jedné bytovce.
Kromě toho jezdíme o některých víkendech k nim na chatu - oni tam tráví léto. Manžel tam jezdí rád, já ne. On tam prožil dětství, baví ho práce kolem chaty, idkyž někdy toho má taky dost a se svým tátou se na spoustě věcí neshodne. Já jsem cestovatelský typ, připadám si tam jak tygr v kleci. Tchýně pořád vyvařuje, pak se dlouho myje nádobí, o sklizni a zpracování ovoce ani nemluvím. Když navrhnu nějaký výlet - tak se většinou najde něco, co to překazí(nutně se musí udělat¨apod.). Jsou to takové typy lidí, co si radši klábosí u kafe, než by se jeli podívat 5km od chaty na něco zajímavého. Každoročně toho mám už koncem června plné zuby a mám pocit totálně ztraceného času.
Když jsme byli s manželem ještě sami, tak jsme to občas řešili tak, že on jel sám a já měla jiný program. Jenže teď, když máme prcka, tak se zvětšily tlaky, abychom tam byli celá rodina. Bohužel i v situacích, kdy se mi to opravdu hodně nehodí (nemoc v rodině atd.). Zato být tam sami se nám za celých 6 let ještě nepodařilo.
V zásadě to nejsou zlí lidi, spíš naopak. Pomáhají nám s prckem, ten je miluje. Nechci bránit prarodičovským vztahům, ale také se nechci nechat semlít jejich životním stylem. Co s tím?