Přidat názor k článku Proč nejsem šťastná?

Přidávám se k zástupům, co radí: "je to dočasné a poddá se to". (I když těch opačných se určitě taky pár najde, záleží na osobní zkušenosti.)

Když se narodila naše Jíťa - o měsíc dříve a z nutnosti nakonec císařským řezem - a když nás po deseti dnech konečně pustili z nemocnice domů, cítila jsem se podobně. Připadalo mi, že se ze mě stalo krmicí a přebalovací zařízení, ale že z nějakého důvodu necítím k tomu tvorečkovi dost lásky. Což ovšem vůbec neznamená, že bych se o ni málo bála. Byla jsem vyděšená! Abych neudělala něco, čím bych jí mohla ublížit, co se s ní proboha počnu do budoucna a jestli nejsem nenormální, když nenastoupil žádný utišující příval mateřské lásky. Byl to takový malý - byť pozvaný - cizineček v mé ložnici.

Po nějakých dvou měsících (zhruba) jsem si najednou uvědomila, jak je ta naše Jíťa skvělá, nejskvělejší na celém světě (omlouvám se všem maminkám, které si totéž myslí o svém dítěti) a že ji vlastně zbožňuju. Další úroveň pak nastala někdy kolem třetího měsíce (někde to bývá dřív, někde později), když se začala úmyslně usmívat. To byl pohled pro bohy a nemyslím, že se tomu rovnal jakýkoli jiný předchozí zážitek v mém životě.

A když to vezmu racionálně: Kolikrát v životě už jsi milovala někoho, koho vůbec neznáš a nemáš s ním společné zážitky? (Kromě pár kopanců do břicha, těhotenských nevolností a porodních bolestí. :o)) Tak s tím miminkem jste na tom podobně. Ale protože jste spolu každý den, už pracujete na tom, že se ty zážitky (a mateřská láska) začínají budovat. Těď jsi unavená, možná vystrašená, děláš něco, v čem si nejsi moc jistá, a jsi zřejmě většinu času sama - takže prostě procházíš obdobím přizpůsobení. Osobně závidím těm maminkám, co se hned po porodu málem utopily ve vlně mateřské lásky, ale v tuto chvíli (Jítě jsou 4 a půl měsíce) můžu každou z nich směle vyzvat na souboj v milování vlastního dítěte a nebojím se své prohry. :o)