Přidat názor k článku Vzali jsme si domů romské děti

Myslím, že podobný názor jako Rrenda má hodně lidí. Bohužel. Pořád ještě věří, že musí lidi z odlišných etnik co nejrychleji a nejefektivněji změnit, přizpůsobit, začlenit do "naší společnosti". Kdy už konečně dospějeme jako společnost k tomu, že tohle prostě nejde? Všimněte si, jak moc se Češi brání začlenění do Evropské unie. Jak se bouříme proti globalizaci naší kultury. Jak lpíme na tradicích, a když Američan neví, kde je Praha a kdo byl Komenský, máme ho za primitiva. Ale přitom stejnou národní (nebo spíše etnickou) hrdost upíráme všem etnickým skupinám, které přijdou na naše území - ať už Cikánům, Vietnamcům, Ukrajincům, Židům nebo volyňským Čechům. Upírali jsme ji i sudetským Němcům tak dlouho, až museli do odsunu. Jenže ty ostatní skupiny jaksi není pořádně za co vyhnat, že? Takže razíme paranoidní hesla, jako "buď hrdý, že jsi Cikán" - (ale hned dodáváme - chovej se jako Čech). Chtě nechtě mi vždycky vytanou na mysli slova z legendárního sci-fi Star Trek, kde nepřátelští Borgové každou jinou rasu, kterou potkají, zdraví slovy: "Budete asimilováni - odpor je marný". A o těch investicích, které se nemusí vrátit - jak může někdo říct, že se jakákoli "investice" do dětí - ať citová nebo jiná - vrátí? A jak plánujete a vypočítáváte, co má jakou "návratnost"? Copak každé dítě narozené přirozenou cestou dostojí nárokům a vizím a snům svých rodičů? Kolik dětí svoje rodiče opustí, často i odvrhne, nebo dokonce zabije a nebo s nimi prostě léta nekomunikuje? A kolik rodičů opustí a odvrhne svoje vlastní děti? Myslím, že riziko u osvojených dětí není o nic větší než u těch vlastních a že lidé, kteří čekají už odmalička od svých dětí vděk a návratnost investic, vsadili na hodně špatný podnik. O tomhle prostě rodičovství není. Je o něčem mnohem vyšším - o lásce a bezpečí, o síle a vůli být vzorem, ale ne majitelem, být ochráncem, ale ne uzurpátorem, být rádcem na životní cestě, průvodcem toho malého poutníčka, který ale nakonec svou cestu musí hledat sám. Mockrát si musím připomínat, že moje děti mi nepatří. Patří jenom samy sobě. A tak je sice můžu provázet a nabízet jim možnosti, ale ne je (de)formovat k obrazu svému, a tím jim třeba zavřít cestu k rozvíjení talentů, o kterých zatím ani netuším, že je mají. S Romy v pěstounských rodinách by to podle mě mělo být taky tak. Cílem není je změnit, ale nabídnout se jako průvodce a láskyplný rádce na jejich vlastní cestě.