Přidat názor k článku Vzali jsme si domů romské děti

Rok kohouta je klackem do ruky všem, kteří vždycky tvrdili, že jsou Romové nevychovatelní. Přitom je to pouze a výhradně popis jedné nevydařené adopce, viděné očima matky, ale nikde není ani věta o tom, jak vztah s rodiči třeba vnímaly samy ty děti. Já jsem četla i Indiánský běh, kde Tereza Boučková po přijetí dítěte (nebyl mu ještě ani rok) píše (je to přímý citát z knihy): "Dívám se na tu širokou cizí hlavu a říkám si: Zničila jsi si život." Já mám také adoptované děti a vůbec nechápu, proč někdo s takovým přístupem děti adoptuje, tam už je přece evidentní riziko špatného konce! Já si nemyslela ani minutu, že mi moje děti zničily život, to bych do toho ani nešla. Tereza Boučková chtěla za každou cenu dítě a neuvědomila si, že doopravdy chce jen dítě biologické a adopce pro ni bude vždy jen "náhradním řešením". Její příběh je navíc příběhem velmi osobním, je to stejné, jako kdyby v knize někdo popsal dramatický rozvod jednoho konkrétního manželství a všichni ostatní se při každé příležitosti oháněli touto knížkou. A pokud mi budete namítat, že neznám Romy, tak upozorňuji, že osobně znám nejspíš víc Romů než většina přispěvatelů na této stránce a všichni jsou to vysokoškoláci.