Přidat názor k článku Vzali jsme si domů romské děti

Je to opravdu jen a jen můj osobní pocit, ale v případě adopce bych měla pocit, že "kradu", kradu něčí děti, nemám možnost se dozvědět, proč k adopci došlo, jestli tam třeba nebyl nějaký tlak na matku, nějaké neštěstí, které ji k takovému kroku dohnalo, že jí beru možnost to později třeba napravit.
Děti jsou osobnosti, všechny, je jedno, jestli biologické, osobně porozené, nebo přijaté a všechny potřebují skoro totéž, takže bych snad byla schopná jim to poskytnout a raději bych měla nějaké vědomí o jejich vlastní rodině, jistotu, že je chce, nebo nechce. Prostě bych poskytla, co potřebují na dobu, kdy to potřebují a i kdyby musely odejít, nechala bych otevřené dveře.
Bohužel to je to, co nemůžu chtít po manželovi, jsem si jistá, že on by právě tohle nebyl schopen unést. Kromě zcela prostého faktu, že mám obavy, že do našeho "squatu" by nám děti moc ochotně nesvěřili. Fakt je, že tou myšlenkou se zabývám, ale pořád nemám pocit, že by byla schůdná cesta a především nemám právo s tím ani zahrávat, tady můžu jen ANO x NE.