Přidat názor k článku Vzali jsme si domů romské děti

Jarko, říkáš to velice tvrdě, chápu, co tím myslíš a v některých ohledech bych s tebou i souhlasila, ale těch dětí je mi spíš líto.
Štve mě, že pokud chci já bydlet, musím si to zaplatit (vzít si hypotéku) a Romové dostanou byt od města (když ho zlikvidujou, dostanou nový).
Ale těch dětí spíš lituju. Jednou jsem seděla se synem na písku, kolem běžela partička romských dětí a 2 maminky. Děti se okamžitě vrhly na synovi bábovky, protože ony nic takového nemají. Podotýkám, že syn má obyčejné bábovky, tuším 10ks za 50 Kč. Maminky si sedly na lavičku u pískoviště, jedno jejich dítko přiběhlo se slovy Mami, koupíš nám taky bábovky? Odpověď byla - Ne, na to nemáme peníze. Během té doby, co jsme blbli v písku, vykouřili maminky celou krabičku cigaret Malboro. Nevím, kolik stojí, nekouřím, ale tipuju, že budou stát asi tolik, co ty bábovky, na které nemají.
Se synem ve volném čase jezdíme na výlety (hrady, zámky, muzea, parky....). Víkend před tím, jsme byli v mýdlárně (vřele doporučuji). Syn tam o tom povídal a pak dodal, že příští týden jdeme do Technického muzea a pak povídal, že nejraději má Nár.muzeum a co tam všechno je. Děti asi vcelku navnadil, takže se dvě rozběhly za jejich maminkama, jestli půjdou do Národního muzea. Odpověď byla - Ne, neotravuj, je to drahý, hraj si. Druhá maminka povídá - Ty vole, Lidka, já ani nevím, kde to je.
Syn si s jedním chlapečkem vcelku rozumněl, tak jsem ho pak pozvala k nám na zahradu. Ptám se - co si zahrajeme? Syn začal - dámu nebo člověče. Klučina řekl, že neví, jak se to hraje. Když jsem se zeptala, co hrát umí, bylo ticho. Ani jednu hru, kterou jsem vyjmenovala, nikdy nehrál (jmenovala jsem člověče, dámu, perníkovou chaloupku, mlýnské kameny, prší...). Naučili jsme ho hrát člověče, pak jsme si zahrály pexeso. Pexeso jsme mu dali domů, nesl ho jako poklad, přitom se jednalo o pexesu, které bylo zdarma přiložené k nějakým jogurtům. Pak jsem šla do práce a péči o kluky převzal manžel. Když se kluka zeptal, co vlastně celý den doma dělají, odpověděl, že se dívají na TV. Na otázku, co dávají, skutečně vyjmenoval každodenní program (manžel to pak kontoloval podle TV programu). Těch dětí je mi doopravdy spíše líto. Přeci když už nepracují, tak aspoň to člověče by ty děti mohli naučit a ne je jen posadit před TV.