Přidat názor k článku Nepustím tě, dokud se nesmíříme

Já jsem se o metodě pevného objetí dozvěděla na internetu, sehnala jsem si nějakou literaturu (malý tyran,...).Moje holčička má totiž velké problémy se vztekáním, vždy chce pravý opak. Karolínka se narodila předčasně v 25.týdnu a 3 měsíce byla sama na JIP, já jsem dojížděla 2x týdně za ní 120 km tam a 120 km zpět. Po 3 měsících jsem si ji směla vzít domů. Je pravda, že jsem cítila tehdy velmi podivný pocit. Měla jsem ji ráda a přitom jako by "byla cizí". Je to těžko popsatelné a asi i těžko pochopitelné. Ale a¨ž později jsem pochopila, že naše těžkosti mají zřejmě kořeny právě v tomto odloučení v prvních měsících života. Karolínka měla dětskou mozkovou obrnu hypotonického typu-dítě je jako hadr,nedrží hlavu,jen leží a téměř se nehýbá. Velmi intenzívně jsem s ní cvičila Vojtovou metodou a měly jsme to štěstí, že dnes,po 3 letech cvičení, Kája normálně chodí a kromě určité nejistoty v chůzy, protože je nevidomá, je úplně v pořádku. Ovšem pochopila jsem, že právě to intenzívní cvičení (Vojta 5x denně,cvičení zraku 3x denně) nás připravilo o hru a společné chvilky strávené "jen tak". Asi proto se v dnešní době problémy vyhrotily. Nechala jsem se Karolínkou téměř ovládat. Udělala jsem někde chyby, nevím, kde, ale dostala jsem se do role "týrané matky". To poznám tím, že vztekání, ubližování,ječení je (nebo spíše bylo) směřováno převážně ke mně. Zkoušela jsem výprask, sprchování, "do kouta",... a musím říci, že vše pomohlo jen krátkodobě a pak jako by si Kája na tento trest zvykla. Taky je dosti těžké fyzicky trestat dítě, které je těžce postižené a se kterým jsme prožily hodně těžkých chvil. Je pravdou, že jsem ji i dokázala někdy nenávidět. Myslím si, že spousta maminek se teď "otřepe", ale, ruku na srdce- jistě to poznala skoro každá z nás.
Vyzkoušela jsem na Káji metodu pevného objetí. Když se vztekala, řvala a ječela, zavolala jsem ji k sobě,vzala ji na klín, nohama jsem jí objala nohy, aby se nemohla vymanit, její ruce jsem jí složila na bříško a celou ji objala tak, aby se nemohla z mého objetí nijak vymanit. Potom jsem jí řekla, že se mi vůbec nelíbí jak se vzteká a řve a že počkám, až přestane, že ji mám ráda,ale takhle řvát ji nenechám,...
První pevné objetí trvalo asi 45 minut. Kája se vzpínala a řvala ještě víc,docel jsem měla i strach, že mně kousne do tváře,její oči byly plné zlosti a řvala a řvala. Vzpomněla jsem si, že nesmím povolit a tak jsem ji držela dál a když jsem cítila, že její vztek trochu polevuje,začala jsem jí říkat, že ji mám ráda a že počkám,až jí bude zase dobře. Ke konci byla úplně zplavená potem (já taky) a najednou jsem cítila, jak se mi položila do náruče a pak mi tiše řekla, že mně má ráda. Kdyby mně někdo nepoučený viděl, jak s ní bojuji, řekl by si, že týrám dítě. Ta věta nakonec byla nádherná a ještě dlouho jsme seděly v objetí a užívaly si ho. V průběhu asi 5 měsíců jsem tuto metodu musela použít celkem 7 krát. Nejprve Denně,pak 1 za týden a dnes jsem ji už nepoužila 2 měsíce. Na Káju dnes platí, když ji okřiknu. To dřív vůbec nepomáhalo. Samozřejmě, že taky řve, ale je to už jen vzteklý brek a ne řvaní až k bezvědomí. Tedy sama z vlastní zkušenosti jsem poznala, že výprask,sprchování se sice dá použít, ale asi nebude tak účinné, jako pevné objetí. Kája jako by víc věřila, že mám pravdu a že to myslím dobře. Sice na slovo neposlouchá ale to,myslím, je správně.

Lenka