Přidat odpověď

to jsi dobrá.

Taky jsem první roky práce myslela že je nutno říkat vše "na rovinu" - jako chudák Hus - pravdu nic než pravdu (však mu taky v Kostnici "zatopili"). Pak jsem se postupem doby (a přes pár zážitků kdy jsem si obrazně dala na hubu) začala více řídit heslem "co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi".... nezkoumat kdo dělá za kolik a jestli z toho firma profituje, stejně nevím kdo všechno a s kým tahá za jaké nitky ve vyšších a ještě vyšších sférách..... prostě dělat to co se mi řekne, i když se to jeví zbytečné, neremcat... jedině když toho bylo moc najednou (jakože skoro pořád) jsem šéfa laskavě požádala ať mi stanoví priority co chce mít hotové nejdřív a co počká když je toho tolik.... a najednou jsem se z konfliktní osoby stala zaměstnankyní na kterou zbyly i odměny nebavilo mě to o nic víc, jen jsem si řekla že je to víceméně jedno co dělám, já ten podnik neřídím, tak to není moje starost, začla jsem se zajímat jen "do výše svého platu" a pouze o to co jsem mohla ovlivnit /jestli budu u telefonování milá nebo načuřená/.