Přidat odpověď

Šéfovi říkávám věci na rovinu, ovšem můžu si to (skromnost stranou) se svými výsledky a přínosem pro firmu dovolit . A taky ty věci říkám s rizikem, že je třeba neprosadím. A když je neprosadím, tak na sebe sice třeba trošku pořveme, ale nedělám zle, sklapnu kufry a podřídím se. (Kupodivu dost často si šéf zatím nechal říct.)

Ovšem jsou i zaměstnanci, kteří mají potřebu se ke všemu vyslovovat, byť jim je po tom houby, všecko vědí líp a všecko by dělali úplně jinak, sledujou, jak ten a ten nedělá nic a jak si ten a ten dělá z firmy holubník. A říkají tomu upřímnost a říkání věcí na rovinu. Já tomu říkám, že pruděj za všech okolností, aniž by měli zameteno před vlastním prahem.

Klíčové pro rozlišení první a druhé kategorie je, že dotyčný ví, co si může dovolit (tj. kdy a s kým může mluvit a kdy má mlčet), a že když kritizuje, má připraveno náhradní řešení problému.