Přidat odpověď

6 let jsme bojovali s neplodností ... teď máme konečně vysněného Vojtíška po umělém oplodnění ... naše manželství konečně dostalo "správný šmrnc" konečně jsme rodina. Nějak cítím, že teď je to konečně ono. Klidně bych teda těch dětí ještě "přidala" ale nevím co bude, když už Vojta "trval" tak dlouho a stálo to tolik peněz.
Samo, že někdy jsou horší dny ... že někdy vyletím jak čertík z krabičky, že děcko chtěl, ale příjde z práce "unavený" a jde spát atd. Ale tak nějak si myslím, že se snažíme dělat kompromisy - on mi hodně dopřává v mých koníčcích (zvířata takže máme doma kde co) já zas toleruju a chápu to, že chodí do práce - živí nás a tak se starám aby měl navařeno a aby bylo doma fajn když příjde unavený z práce (jako že unavený ze stavby fakt je). S malým mi moc nepomáhá (co se týče takových těch běžných věcí), ale absolutně s ním není problém domluvt aby jsme jeli společně nakoupit (doma mi běžně pomůže uklidit před nějakou návštěvou co se ohlásí 10minut předem , když má volný den tak jedem minimálně na chalupu k našim nebo jedem na výlet. Takže u nás je to tak, že já se starám hlavně o domácnost a dítě, on se zase stará o peníze. Když jsme na tento životní rytmus přišli tak se ho tak nějak držíme a je to v podstatě ok