Můj názor a motivaci mít jen jedno dítě přesně vystihla Petra Neomi:
Narodí se ti jedno dítě a máš pocit, že to bohatě stačí. Máš tu zkušenost, máš dítě, došlo k ukojejí zvědavosti i biologické potřeby a navíc zjistíš, že to s sebou nese spoustu věcí, které ti zrovna nevyhovují, tak to podruhé neopakuješ.Netroufla jsem si zůstat úplně bezdětná, i když jsem po dětech pudově taky netoužila. Ochudila bych se tak o zkušenost s tím, co je podle přírody "přirozené" nebo jak to říct. Ale prostě jednou to stačilo a motivace mít další děti není žádná. Vztah s dcerou je v pohodě, ale další eventuelní děti s ní nesrovnávám, navíc by mohly být úplně jiné. Když vidím miminko, nic to se mnou nedělá, spíš naopak, říkám si, že hlavně, že už tohle nemusím řešit a že to mám za sebou.
Někdo to nechápe, tomu věřím, já zase nechápu jiné věci, například moji spolužačku, která zbožňuje "sladká" miminka a o dětech nad 5 let mluví jako o parchantech a štvou ji(včetně těch vlastních) a hned by si pořídila další miminko, aby ukojila pudy. Bohužel je ještě k tomu učitelka
Já považuju rozhodnutí mít jedno dítě u sebe za správné a jsem čím dál víc ráda, že jsem nepodlehla tlaku "srovnat normu" na dvě děti