Přidat názor k článku Náš příběh o pěstounské péči – 5. díl: Psychologové

Děkuji za reakce. Není jich zde mnoho, proto dnes odpovím každému.
Bondulko, stejně jako ty, znám také pár rodin, kde si vzali dítě a až po nějaké době se zjistilo,
že je velmi vážně nemocné.
V tom vidím velké riziko PP (i adopce). Vůbec nikdo nedokáže říct, jak se bude dítě vyvíjet.
Musím také dodat (s velkým obdivem k těmto rodinám), že se se situací vypořádali a dnes se shodují v tom, že i když to není jednoduché, jsou šťastní, že mají právě takové dítě, protože jim odkrylo úplně jiné obzory. (Tímto zdravím maminky z těchto rodin, protože vím, že mé články čtou a budou vědět koho myslím
Zuzkasim, píši další díl, takže se na Rodině ještě potkáme.
Roxie, gratuluji k vašim dětem. To, že nemají deprivační projevy, je spíše výjimka. Jste šťastná maminka a moc vám to přeji.
A máte pravdu. Můj problém je v tom, že nad vším moc bádám. Po informacích se pídím, ale pak se zbytečně předem bojím. Samozřejmě tím nic nevyřeším. Úplně souhlasím, že je třeba to svěřit Vyšší moci, jen si to zavčas uvědomit a mít víru alespoň jako to hořčičné zrnko.
Zuzano, možná jste nečetla moje minulé články. My původně chtěli adopci, ale vyvinulo se to jinak.
Snad jsem na nic nezapomněla.
Těším se na setkání u dalších pokračování.