Přidat názor k článku Náš příběh o pěstounské péči – 5. díl: Psychologové

Zuzano, nevím, jaké jsou vaše osobní zkušenosti, ale teorie je jedna věc a praxe druhá. My máme děti v dlouhodobé pěstounské péči, některé jsou dospělé, a i když děti ke kontaktům s rodiči povzbuzujeme, děti o to nestojí. Problém je totiž v tom, že dítě, které není právně volné, do adopce jít nemůže. K právnímu uvolnění u větších dětí dochází spíše vyjímečně, i když je splněna podmínka půlročního nezájmu rodičů. Děti, mnohokrát zklamané rodiči, mají potřebu mít komu říkat mamko, taťko, a je jim celkem jedno, že podle rozsudku jsou "jen" pěstouňátky. Dlouhodobá pěstounská péče, tak, jak je u nás často pojímána, má pro děti velký význam - ony totiž potřebují někam patřit.

K vaší poznámce, že tedy měla rodina Mateřídoušky žádat o adopci, když nepřipouští účast biologické rodiny: dětí vhodných do adopce je mnohem méně než žadatelů o ni. Pokud by takto uvažovali všichni, zůstávalo by v ústavech ještě více dětí než je tomu nyní. Pokud chci přijmout do rodiny dítě z DD, musím vycházet z reality, která zde je. A ta realita je taková, že bohužel mnoho dětí, jejichž rodiče o děti nejeví skutečný zájem, do adopce uvolněno není, a dlouhodobá pěstounská péče je pro ně dobrým řešením. Ponechává to navíc dítěti i jeho původní rodině dostatek prostoru pro změnu vzájemných vazeb, budou-li o to v budoucnu stát.