Přidat názor k článku Hypochondrova zhouba

Tak jsem se úplně přenesla do dob mého dětství a musím přiznat, že jsem to měla úplně stejně. Ještě dnes slyším v uších nepřeberné množství pohádek.
Taky jsem vystřízlivěla, ač bych si už mohla vzhledem k věku dětí, nějaký ten den poležet a nechat se hýčkat rodinou, tak veškeré mé iluze se rozplynuly se zjištěním, že nemoc je něco jako nezvaný host v mém domě a já mám nárok ho dovnitř nepustit, a když už se tam dostal, hnát ho svinskym krokem ven. Někdy ještě lehce koketuji s myšlenkou, necht vetřelce se u nás na chvíli zabydlet, ale vzápětí mě jeho drzost tak rozčílí, že vyletí ven takovou rychlostí, že pouhá myšlenka vrátit se zpět, ho přesvědčí o tom, že u nás nemá na růžích ustláno a půjde o dům dál, tam, kde ho rádi přijmou a nebo ho tam budou trpět, tak dlouho, než se mu zachce zmizet zase pryč.