Přidat odpověď

Je fakt, že jsem nikdy neměla synka tak daleko, abych(-om) mu nemohla(-i) denně volat - tak jsme to dělali, dokud byl syn malý. Od první třídy výš jsem mu co nejčastěji posílala pohledy (a později dopisy), zpočátku tiskacím písmem (kdyžtak mu to někdo přečte). Pohledů je poměrně široká nabídka (auta, zvířata včetně rozkošných koťat a štěňat, večerníčkové postavičky a další).
U nečtenáře to nepřichází v úvahu, ale školákovi jsem třeba do pidinotýsku psala oblíbené nebo veselé písničkové texty a veršíky. A později jsem synkovi občas věnovala pidiknížku s citáty (ačkoliv z toho ještě patrně neměl rozum, ale mohlo to sloužit i "jen" jako talisman). A naposledy jsem mu koupila album na formát 10*15 cm a vložila do něj pár pohledů.