Přidat odpověď

My nemáme rádi tichou domácnost a navíc rod mé ženy má skutečně italské kořeny. Takže na sebe chvíli řveme, pak padají velmi absurdní argumenty... (umím úžasné logické konstrukce). Nemám rád když je naštvaná, to v malém bytě je strašné. (Samozřejmě v malém bytě je to před dětmi, které nás pak už prosí abychom toho nechali. Musíme si dávat pozor na stranictví...)

Většinou začnu brzdit, když si uvědomím, že se to už ale fakt nelíbí Pánu Bohu. Pak zase hledáme smíření. Naštěstí, žena je velmi vděčná za každý dotek, takže se to dá "uhladit". Někdy se dostaneme ke kořenům, jindy ne, v poslední době spíše ne, máme na to většinou málo času, žena se vrátila částečně do práce...

U nás je to těžké z řady důvodů. Malý byt (1+1, řešíme to ale jsme limitovaný penězma), z toho plynoucí binec a nepořádnost dětí, syn navíc často padá do určitých afektů spojených s jeho nemocí, dcera se zase ráda vzteká kvůli oblečení (má ekzém a je přecitlivělá na materiály, nemá zrovna konfekční postavu, takže jí kdeco tlačí a navíc roste - a manželka neumí šít...) a vcelku čemukoli - je dost tvrdohlavá. Já jsem IŤák, v práci místo mám jen zčásti (počítá se s prací doma, nebo u zákazníků), nedokážu v ruchu pracovat. A vždycky je kolem mne řada kabelů, nb, ...

Takže stačí malá rozbuška...