Přidat odpověď

Ahoj, jsem taky v podobné situaci. Můj muž je na mě v podstatě hodný, miluje mě, všechno by bylo super až na to že - MUSÍ BÝT VŽDYCKY LEPŠÍ.Možná je to dany velkým věkovým rozdílem (je starší o 14 let), tak má někdy sklony se ke mě chovat jako otec. Všechno ví nejlíp, když se stane nějaká chyba, tak za to můžu já, on nikdy. Nejvíc mě fascinuje, že je schopen mi radit v takových věcech, které sám nikdy nedělal, např. vaření. U porodu byl taky, byla jsem za to ráda, ale místo toho, aby mě povzbuzoval, tak mi radil jak tlačit! Je fakt, že když jsme se poznali, tak mi bylo pouze 18 let a obdivovala jsem ho a přitahovala mě jeho zralost a mužnost a ráda jsem se nechala vést. On byl můj hrdina, kterého jsem milovala a obdivovala, já byla pro něj princezna, kterou měl provést životem. Tehdy mi to skutečně vyhovovalo. Jenže jak šel čas, tak i já začala měnit pohled na život, začala jsem dozrávat a začala si uvědomovat co chci, začala jsem si uvědomovat své priority a své hodnoty a už se nechci nechat stále vodit za ručičku jako malá holka. Potřebuju mít pocit, že u měj mám pomocnou ruku(což mám). Kromě toho chci mít taky možnost dělat některá rozhodnutí sama za sebe. Jenže na to on nebyl zvyklý a to je problém. Jenže mě už není 18, je mi 24 máme spolu syna a jsem už dospělá žena, což jemu pořád nějak uniká.