Přidat názor k článku "Ať se děti kmotřenčiny najijú…"

Nedělá mi problém někoho obskakovat, když to potřebuje (nebo třeba i když ho to "jen" potěší), a naopak se někdy ráda opečovávat nechám. Obskakování mi připadá jako normální součást zdravých mezilidských vztahů.
Po prvním porodu jsem tak tři týdny byla schopná maximálně si dojít na záchod, a za manželovy asistence jsem se doplazila do sprchy. Pořád jsem spala. Byla jsem dost slabá ještě po pěti týdnech, pak už bylo líp.
Pomáhal manžel, ale taky pak už musel do práce. Párkrát přišla uvařit tchýně, ale ona nějak při té pomoci neumí být diskrétní nebo jak to říct, takže jsem ji pak už raději nezvala, necítila jsem se dobře. moje matka je věčně v práci, ale tuším, že snad taky párkrát uvařila. Nejvíc mě naštvala švagrová, která se nakýblovala na návštěvu bez pozvání, ani nehla prstem, nechala si uvařit kafe... a mně bylo tak zle, nemohla jsem ani sedět...
Po druhém porodu ke mě chodila laskavá kamarádka, která brala starší ven na procházku (tím mi ulevila nejvíc), pak něco potichu poklidila (o co jsem si řekla) a bez řečí vyfičela. Tomu říkám fakt pomoc. Po třetím porodu to bylo podobné. Osobně raději pomoc od dobré kamarádky než od netaktních příbuzných.
Po druhém a třetím porodu jsem sice nebyla v tak šíleném stavu, jako po prvním, ale dobře jsem věděla, že musím načerpat co nejvíc sil, co nejvíc odpočívat, protože tu nabytou energii budu v následujících týdnech a měsících opravdu potřebovat.
Jo a můj muž se teda neožírá, raději se o nás stará a bere to jako samnozřejmost Zaplať Pán Bůh za něj.
A ještě ke kamarádské pomoci - své kamarádce jsem vařila ne do kouta, ale na začátku jejího čtvrtého těhotenství. Asi tak tři měsíce nemohla vařit, protože nesnesla pachy, dělalo se jí zle. Tak jsem jí tak dvakrát, třikrát týdně vařila pro celou rodinu. Přišlo mi to normální.