Přidat názor k článku "Ať se děti kmotřenčiny najijú…"

Kdo říkal, že naženeš návštěvy do práce? Ten článek je spíš o tom, že přišli pomoct z vlastní vůle.

U nás tedy rozhodně nedošlo na nic takového, že by o moji domácnost (a o mě) začali pečovat všichni kromě mě, ale pár věcí bych za takové "nošení do kúta" považovala:
1/ Porodila jsem o měsíc dřív, takže když mě manžel odvezl do porodnice, byt ještě nebyl kompletně uklizený a všude se sušily oblečky na malou (zrovna jsem to stihla doprat)Než moji a manželovi rodiče přijeli na návštěvu do porodnice, stavili se u nás doma (za jeho asistence) a společně vyluxovali, utřeli prach, umyli nádobí, vyžehlili a všechno pouklízeli do skříní.
2/ Moje sestra s přítelem chodí na návštěvu zásadně po předchozím dotazu "co chceš k obědu". Přijedou, vlezou do lednice, poberou suroviny a navaří pro nás všechny.
3/ Jedna z kamarádek začíná každou návštěvu u nás tím, že si vezme kočárek s Jíťou a jedou se na hodinku vyvenčit. Očekává, že se zatím vykoupu, přečtu si noviny, uvařím kafe... Druhá kamarádka mě při své první návštěvě poslala nejdřív vyspat a v obýváku se starala o mou řvoucí holčičku (ten pláč trval už dvě hodiny a vydržel ještě jednud další). Když jsem se vzbudila, měla jsem i vyžehlené prádlo, dítě spalo a na nás čekala konvice čaje jako doplněk k povídání.
4/ Několik měsíců po porodu jsem svoje obědy řešila tak, že jsem si je objednávala od firmy, která mě jimi zásobovala v době, kdy jsem chodila do práce. Pokusy živit se vlastní výrobou končili na tom, že pokud jsem stihla jídlo uvařit, nestihla jsem ho už obvykle sníst.

Všem výše uvedeným tímto děkuji, že mě jako šestinedělku (a někteří i později) obskakovali. :o)