Přidat názor k článku Bolí to, ale život jde dál

moje mimi bylo "vymodlené", protože ani početí nešlo tak jak by správně mělo. Všechno bylo v pořádku, žádné špinění, krvácení, vůbec jsem nevěděla, že se něco takového může stát. Nikdy jsem o tom neslyšela. Měla jsem strach z potratu, toho klasického, ale tohle mě nenapadlo. Byl to pro mě šok, když mi to lékaři sdělili. Také jsem byla na revizi a z narkózy jsem se probrala s velikým brekem-ani jsem o tom nevěděla. Moc jsem se trápila, tělo se brzy zhojilo, ale v srdíčku šrám zůstal. O půl roku později jsem otěhotněla znovu, bohužel jsem pro prasklou cystu a torzi vaječníku musela podstoupit operaci a mimísek se s tím zásahem nevyrovnal. Zkusila jsem si tentokrát potrat klasický. Asi jsem už byla připravená na vše a tak jsem to vnímala jako něco co se ani neděje mě, něco na co se jen dívám.
Potom následovaly inseminace a umělá oplodnění. A nic. Dalším krokem byla adopce. A tři měsíce po přijetí holčičky jsem otěhotněla. A nyní mám dvě holčičky. Jsem šťastná. Ale na dva mimísky, kteří se nemohli narodit, stále vzpomínám.
Chci tě tímhle povzbudit. Přeji ti hodně štěstí.