Přidat odpověď

ad separace: mám koho porovnávat, první syn separovaný ihned po porodu, tři dny nošený jen na kojení, v noci pro jistotu vůbec. Druhý syn separovaný na cca 2x 5 min.
Je opravdu těžké to porovnat, protože do "hry" vstupuje více faktorů. První syn byl velice uplakaný, v noci se často budil, pěstičky sevřené ještě ve 4 m, dlouhou dobu byl v křeči, měl i mírné vývojové vady. Já měla na začátku problémy s kojením, byla jsem celkově velmi nejistá při péči o něho. Druhý syn je klidný, bez vývoj. vad, kojení bez nejmenšího problému,v noci spal (2x probuzení na kojo), žádná křeč, byla jsem u vytržení jak klidně leží, ruce podél těla, nohy rozhozené, si vzpomínám jak první syn dlouho spal s rukama zalomenýma v loktech nahoru a prsty v křeči(vypadalo to až strašidelně). V čem se ještě odlišují? Rozhodně v úrovni sociální inteligence.
Jenže..... o druhého syna se starám o dost jinak - od narození výlučně nošený, v noci spí od první noci se mnou,jsem už zkušenější a jistější v péči o něho, navíc má sourozence což znamená vícero podnětů.
Tak a teď já:
vztah k prvnímu synovi je ve znamení "od futra k futru", pořád dokola se se mu snažím dokázat, že ho mám ráda, slovy, činy....., jsem ráda když je šťastný, ale dělá mi problém pokud je to s někým jiným než se mnou. A taky přišli chvíle kdy jsem se ho ptala jestli má rád on mě(za to stydím), prostě jsem to potřebovala slyšet, ale pořád tomu jakoby nevěřím a potřebuji se stále ujišťovat.
Vztah ke druhému synovi je zase naopak ve znamení "rovného toku", prostě se máme rádi, žádný zbytečný proslovy z mé strany, nemám nejmenší pochybnost o tom, že mě má rád. Jeho štěstí je moje štěstí ať je to se mnou, s babičkou, s paní v tramvaji.....Nemám prostě prostě problém s tím, ho jakoby pomalu pouštět žít si svůj život, kdežto toho prvního syna pustit nechci, pořád něco řeším.