Přidat odpověď

maminku miluju a bezmezně obdivuju. Fakt je,že vychovala sama dvě děti, bez tatínka, bez peněz, bez babiček. Za to má můj dík, hlavně za to, že ze mě vychovala člověka schopného milovat. Když, mi ale při každé návštěvě vypráví, co všechno zvládala, jak jsme byli vychovávaní co jsme všechno uměli (a co moje děti neumí), nestačím se divit. Hlavně v . šestinedělí, když jsem se utápěla v poporodním blues a měla jsem strach, že to nezvládnu. Tchýně to samé, vždycky úplně žasnu, jak byly její děti vychované, uklízely si, nikde prý nebyl nepořádek. A nejlepší hláška prý nikdy nezlobily. Když vidí mojí Andulku, jak se ve 2.5 letech vzteká, tak tvrdí, že její kluci se prý nikdy nevztekali. Maminka mi zase tvrdí, že vařila dvě teplá jídla každý den, k tomu chodila 3x týdně na cvičení, dvakrát denně chodila s kojencem a batoletem do parku vzdáleného tři kilometry, jezdila s námi vlakem po celé republice, v roce jsem byla bez plínky, ve dvou letech plynně hovořila a vyprávěla svoje sny, každý den jsem si ve dvou letech uklidila svůj pokojíček, jedla vzorně příborem, mohla jsem jíst v jakékoliv restauraci atd. atd. Potom, když chci vědět víc detailů tak se dozvím, že jsme většinu času trávili s bráškou v ohrádce a to prý bylo běžné až do tří let. Když se bráška narodil, dala mě maminka ve dvou letech do jesliček, aby to stihla všechno zvládnout. Vůbec za nic ji neodsuzuju, byla naprosto obdivuhodná a já bych to na jejím místě nezvlála. Jen mi připadá úsměvné, jak moje máma i tchyně vzpomínají. Znáte to taky, taky to denodenně slyšíte ? A přihoďte pár svých dobrých kousků ať vím, že nejsem sama.