Když jsem padala na hubu s šestitýdennímii dvojčaty trpícími kolikami a měla jsem na spaní maximálně hodinu v kuse, sedla si moje drahá maminka na postel a koukala jak žehlím z posledních sil asi 30 plín a hlava mi padá na horkou žehličku. "To máš dobrý, že existujou papírový, to já jsem musela žehlit 60 plín denně"
Podotýkám, že ke mě přijela, aby mi pomáhala.
Nebo když byly děti asi v 10 měsících nemocné, měly horečky, nespaly a celou noc pobrekávaly, vzala jsem si do postele jedno dítě já, druhé moje máma. To u mámy pořád brečelo, budilo to "moje", které jsem pořád dokola uspávala, tak jsem se šla podívat, co se děje. Už dorazil i táta a snažil se řvouna pochovat. "To nemůžeš, pak si na to zvykne a bude brečet pořád. Nechovej jí, ať jí nerozmazlíš," poučovala ho máma....
"Ty zas kojíš? Nekoj tak dlouho, vždyť si na to zvyknou!"