Přidat názor k článku Markýz de Sade junior

Monty, myslím, že z toho vyroste. Naše Áňa byla a je taky pěkně od rány, když se v jejích dvou letech narodila Tonička, koupili jsme Aničce radši plakací panenku, aby na ní prováděla pokusy, které jinak trénovala na Toni a nemohla jsem se ani otočit, když náhodou byla v její přítomnosti (roh knížky do očíčka, buch koustkou do hlavy, co to udělá, švihnutí ohebnou pastelkou přes ručku...). Kousnutí mne do stehna až do krve byl častý jev, stejně tak facka jako hrom, tahání za vlasy, skákání po břichu (jen když jsem byla těhotná jsem důrazně zakročovala-je to vůbec česky? :-). Postupně se jí to dalo vysvětlit. Dnes to taky zkouší, ale ví že bude zle, pokud se pokusí někomu ublížit. Zle znamená, že jí odvedu do pokojíčku a řeknu jí, že pokud si neumí hrát s dětma (sestrou), bude si hrát sama a když se rozhodne být hodná, může přijít - už tomu rozumí. Samozřejmě, že se brání a mně to trhá srdce, ale zdá se mi to výchovnější, než jí nasekat na zadek (ale jak bych si někdy ráda ulevila! a to nejsem žádný sadista :-). Vždy po chvilce přijde klidnější, nechá si vysvětlit, že se to nesmí, že to bolí, slíbí, že už ubližovat nebude, pak to zase po chvilce udělá :-), no a takhle pořád dokola a snad jí to dojde, než půjde do školy :-).
Jo, učitelky ve zatím nemlátí :-).