Přidat odpověď

Holky, rozsekla jsem to já. Nechtěla jsem to tu vypisovat, protože jsem nejprve chtěla vědět, jestli budu i nadále silná a k manželovi se nevrátím. Odešla jsem od něj v srpnu a cítím se paradoxně líp a silnější. Taky jsem měla strach ze samoty, už jsem to tu níže i psala, ale pak jsem si uvědomila, že v našem vztahu jsem stejně sama, tak proč ještě kolem někoho skákat, kdo si toho neváží, prát na něj, žehlit, atd...
Manžel zůstal na chatě. Ale chce jít na zimu domů. Tak jsem mu řekla, že si to vůbec nedokážu představit, že je mi tak daleko líp bez něj a ať si najde podnájem, nebo jde bydlet na těch pár měsíců, než se oteplí, ke svým rodičům.
Po novém roce to řeším i papírově. Teď se snažím si užívat života. A protože nám to v sexu nikdy neklapalo, tak ani nemám oč brečet.
Před chvíli se zastavil, přinesl mi doklady do účetnictví, já ho ani nepozvala dál a víte co se mi stalo? Až je mi za to trapně. Z ničeho nic mě chytl strašný záchvat smíchu. Hleděl na mě s vyvalenýma očima, ale já nemohla přestat. V tom smíchu jsem mu řekla, ať už raději jde a zavřela dveře. Je to normální????? Fakt jsem to neplánovala, ani nehrála, šlo to z mého vnitra a já to nemohla zastavit. Bylo mi ho líto. Je z té situace špatný. Moc špatný, ale už jsem to rozjela a nechci to zpátky. Cítím, že litovat nebudu.
Po dvou měsících samotného bydlení a nabytého přesvědčení, že je mi lépe, jsem to oznámila pár nej. známým. Jsou z toho na mrtvici. No já ne