Přidat názor k článku Markýz de Sade junior

Buďte pozdravena, velevážená princezno Montyánská!

Nechť vzkvétá Vaše ctěné království, chvíli si zde spočinu. Jedu zrovna do království Miroslavova, toť můj dávný přítel, na hon se spolu chystáme. Jsem však znaven tou dlouhou cestou a musím pozastavit a dopřát oddychu sobě i svému koni. Vidím, že máte princátko boubelaté a rozverné, nu nechť. Zdalipak se Vašemu velectěnému princi Jeníkovi Stáníkovi, pokud jsem dobře pojal v paměť jeho jméno, nezdáte Vy a Váš pan choť jako jeho spolupáže či spoluprincátko? Jakpak se Vaše malé princátko chová k Vaší ctěné pramáti královně neboli babičce? Je li k pramáti milý a poslušný a k Vám rozverný neposlušný, nu zde vidno, kde dítko cítí více zázemí rodinné a autoritu, kde mu jde k duhu více výchova. Nemá to Vaše princátko doma u Vás náhodou jen hernu, konírnu a psinec? "To víte princata", říkával můj moudrý královský děd, "dítky potřebují hlavně přirozenou autoritu a bezpečí cítiti, jak jsem sám zjistil na svých dítkách, a nejen hračičky a pičičandy, občas i tu pádnou ručičku na zadečku pocítiti, když vyvádějí nějakou tu lotrovinku čili neřádíček, to víte, ale vždy jen rukou láskyplnou a neradostnou a s obličejem vlídným a trpělivým". Sám jsem tuto moudrost v životě nejedenkrát musel uznat za vpravdě účinnou, i když se mi zprvu zdála pošetilou.

Bylo mi radostí Vás uzříti a klaním se.