Přidat odpověď
Já jsem důvěřovala doktorům a porodním asistentkám, ani mě to nenapadlo bát se, že umřu, spíš jsem se šíleně bála té bolesti a že to na sále nezvládnu, že nebudu vědět, co mám dělat. Bála jsem se šíleně o první dcerku, která ihned po porodu vůbec neplakala, byla celá fialová, než mi ji přinesli, tak jsem málem umřela strachy. Ale všechno dobře dopadlo. U druhého porodu jsem se šíleně bála o dcerku, aby měla dost kyslíku. Toho jsem se bála nejvíc, už i v průběhu těhotenství, aby se jí v děloze dobře dýchalo, měla jsem z toho úplný mindrák, že nebude mít dost kyslíku a že jí odumře mozek. No blázen hotový a totálně vystresovaný.
Předchozí