Přidat názor k článku Čím chci být, až budu velká

Tak u mě ten přelom nastal ve 3.třídě (9 letech). Bylo to ale spíš dané okolnostmi. Když mi bylo 8 a bráchovi 3, tak šla moje maminka do práce na 6 hodin denně. V těch 8 letech to pro mě bylo tak akorát. O rok později jsme se přestěhovali, rodiče se rozvedli a maminka s námi zůstala sama. Naštěstí jsem si v té době ty minimálně 2 hodiny denně o samotě VYCHUTNÁVALA. Zároveň jsem si to ale vyčítala a měla pocit, že maminku určitým způsobem zrazuju. (Legrační.) O 5 let později maminka onemocněla a šla do invalidního důchodu. I když spolu máme krásný vztah, tak kombinace dospívající dítě potřebující soukromí versus vážně nemocný rodič téměř neustále se zdržující doma byla těžká pro nás pro všechny. Do toho se ještě přimotaly problémy s dalšími příbuznými, měla jsem tehdy (asi i částečně neoprávněný) pocit, že všichni se zajímají jen o to, jak to mají těžké oni, ale to, jak je bráchovi a mně, celkem nikoho netrápí.