Přidat názor k článku Markýz de Sade junior

Monty, je radost si přečíst všechno, co napíšeš, až to v jádru ani veselé nutně není.
Omlouvám se, ostatní příspěvky jsem nečetla, není čas.
Nebudu zdržovat: něco podobného se nám stalo u ne-hyperkynetického ale hypercitlivého syna. Bylo mu tehdy 14 měsíců, když mě začal kousat, štípat, manželovi to dělal jen výjimečně, jenže jak všechny víme, tatínkové se doma zase tolik co maminky nevyskytují. Podobně jako ty nejsem mateřský typ, ačkoli za dobrou matku se považuju a druhé dítě už mi citově vyšlo daleko víc než první – zní to surově :-(((
Na pohánění mé matky, šílené psychiatrofilky jsem navštívila jednu psychiatričku, která mi radostně oznámila, že to jí některé z jejích čtyř dětí dělaly taky, a že dokud nebudu přejetá parním válce, nemám nač si stěžovat. Neschopnost synovi porozumět mě deptala, a tak jsem sama se sebou poprvé v životě navštívila psycholožku. Nemůžu říct, co mi poradila, protože to vlastně nevím. Neodcházela jsem odtamtud se seznamem: Pět klíčových kroků, jak se nenechat vlastním dítětem přizabít. Paní dr. jen vedla můj hovor, moje myšlenky, až jsem tak nějak k řešení dospěla sama. Jediná věc, kterou řekla, mi utkvěla v paměti dodnes: on se z vás možná snaží vymlátit matku. Chce, abyste byla skála, o níž se může opřít, která mu vymezuje hranice, u níž je bezpečno. Nevím, co přesně jsem udělala, jak jsem se změnila, ale nějak to zabralo.
Hodně štěstí.