Přidat názor k článku Markýz de Sade junior

Ahoj,
ta diskuse se tak rozvětvuje, že než jsem přečetla alespoň část reakcí, málem jsem zapomněla, o čem je začátek. Já jsem na svoji Klárinku sama, tatínka nemáme, a babička pomáhá jenom když jsem v práci. Naštěstí mám alespoň částečně pružnou pracovní dobu, co nestihnu v práci, můžu dodělávat doma po nocích a alespoň ráno a odpoledne se s Klárinkou užijeme.
Jenom taková malá poznámka - moje dceruška, od pohledu andílek roztomilý kudrnatý, je taky pěkné kvítko, a vlastně hodně z toho, co jsem tady četla, provozuje stejně brutálně (pořád se tu mluví o týrání rodičů a jiných lidí, ale týrat se dají i zvířátka, třeba domácí kočky, a to velice vynalézavě). Opravdu pomáhá utahání, ale teď je otázka, jak na to.
Kočárek jsem prakticky odbourala, používáme jenom golfové hole, když jdeme někam, kde je dobré mít dítě "připoutané" (kolem fontánek ve městě - kdo má s sebou pořád nosit desatero oblečení na převlečení dítěte, nebo když chci kočárek použít i jako věšák na nákupní tašky - dítě plus nákup je dost náročné zvládnout, apod.), a ve chvíli, když není kočárek nutný, prostě malou "vyhodím" a golfové hole složím. Když odmítá jít dál po svých, takticky začnu mluvit o tom pejskovi, který na ni u sousedů čeká, nebo předstírám, že jí chci utéct, prostě fantazii se meze nekladou.
Důležitá je důslednost, za každým proviněním by měl následovat nějaký trest tomuto provinění úměrný, u těch horších třeba i plácnutí přes zadeček nebo po ručičkách, případně zákaz pohádky v televizi, zabavení hračky, zákaz nějaké dobroty, prohlášení typu "když tak zlobíš, tak nemůžeme jít za ...někým... na návštěvu", atd.
Co se večerního usínání týče, probíhalo to podobně, ale tady jsem už přitvrdila a sice své dítě nemlátím, ale nutím ležet. Je dost těžké ji udržet, fakt by člověk nevěřil, co síly se skrývá v dětských pažích, ale s trochou cviku se to dá. Přitom povídám pohádky, osvědčilo se mi povídat vícekrát tutéž pohádku, ale pokaždé trochu jinak (ten, kdo kdysi vymyslel Karkulku nebo kůzlátka čekající na maminku a vzdorující vlkovi, by zíral, co se s tím dá provést). Samozřejmě to závisí na věku dítěte, aby dokázalo pohádkám porozumět. Zabírají taky některé ukolébavky nebo obecně jakékoliv oblíbené písničky a říkanky. Všechno povídám nebo zpívám záměrně pomalým tempem, ne moc, aby se dítě nenudilo, prostě "uspávavě".
Má to jednu chybu - teď toho mám v práci celkem dost, tak někdy usnu dřív než ona. Ale zase tak moc to nevadí, však ona mě probudí :-).
Tohle chování děti obvykle přejde dřív, než začnou chodit do školy, ale přece jen by bylo dobré obrátit se na dětského psychologa. Možná nepomůže, ale co když bude mít nějaký "funkční" nápad... Není dobré čekat moc dlouho, říká se, že povaha dítěte se formuje v prvních 4 letech života, takže pozor - co když to dítěti zůstane?!
Celkem by mě zajímalo, čím je to způsobeno, podle toho, co sem tam čtu, má "násilnější" povahu čím dál víc dětí. Možná na to má vliv televize (v nějaké studii jsem četla, že není jisté, jaké důsledky může mít záření, které televize, počítač a podobné přístroje produkují, na mozek, který se teprve vyvíjí, dávali to do souvislosti s větší pravděpodobností výskytu hyperaktivity a různých drobných poškození mozku včetně větších problémů se čtením). Té svojí darebačce jsem v televizi zakázala všechno kromě série večerníčků večer (nejdřív na ČT1, pak dva polské, potom je něco na RTL nebo jiné sat. stanici), aspoň jí stačím uvařit večeři... Snad to pomůže.
Zdravím a držím všechny čtyři palce.
Šárka