Přidat odpověď

jinak ta poznámka o vině oběti-jak se to vezme.Já se cítím obrovskou vinu za to že jsem s ním dokázala žít celý rok,i když jsem se sním rozešla asi třikrá,ale zase jsem se pak vrátila.On nebyl hnusnej pořád,ale střídaly se u něj takový období kdy byl naprosto perfektní,a pak mu jeblo v hlavě a byl na nás a zejména na dceru hnusnej.Ale považuji to pouze za svoji chybu,protože jsem zjistila hned na počátku vztahu že je takový,jenže on se pak omlouval a choval hezky,tak jsem se bohužel nechala přesvědčit že to bude fungovat.Nikdy nezapomenu,jak čtyřletá dcera(nyní jí je šest) požádala v autě o pití a dočkala se od něj nějaké hlášky o zasraném spratkovi!Nebo na to,jak jsem ji v půl desáté večer musela vézt k jejímu otci,protože on ji nechtěl nechat spát.Nikdy si nepřestanu vyčítat,že jsem rok s tím člověkem dokázala žít,než jsem odešla napořád,a v tomto případě skutečně cítím že mám vinu stejně jako on.