Přidat odpověď

Ono je to trochu složitější, manža rozjíždí podnikání (naskytla se dobrá příležitost - a nedalo se to odložit) museli jsme do toho vložit nějaké peníze a asi nějakou dobu potrvá, než se nám to začne vracet, ale vypadá to dobře, snad se bude dařit. V práci je nepravidelně, ráno odchází někdy dřív než my - někdy až po nás, stane se, že se během dne dostane i na pár hodin domů a pak zase musí pryč, ale spíš ho moc nevidíme. Když je přece jen doma, děti už jsou tak zvyklé na mě, že se s ním starší třeba nechce učit (je zvyklý na mámu...) mladší se zas od něj nechce nechat uspat, že chce maminku atp. Je to podle mě o zvyku, nejsou zvyklé s ním nic dělat, proto jsou závisláci na mě...

Proto jsem se musela vrátit do práce tak brzy, potřebovali jsme momentálně jeden jistý příjem a navíc mě v práci taky potřebovali. Naštěstí se náš nejmladší bobek do školky těšil a chodí tam rád, je hodně společenský a mezi dětmi si to vyloženě užívá. Ale je fakt, že ta rána jsou většinou nic moc.

Cvičit jsem dřív chodila, ale ted´ mám právě pocit, že jsem tak strašně unavená, že bych se už dorazila, zdá se mi, že mi na to nezbývají síly. Ale zkusím to, třeba to fakt bude naopak.

Do budoucna to snad bude lepší, děti zas povyrostou, budou samostatnější a manžel by snad měl mít víc volna, ale ted´ je to fakt hrůza...