Přidat odpověď

Ahoj Elisetto,
musím se přiznat, že i já mám nestandardně výborného kamaráda, vlastně 11. rok. Tedy spíš měla jsem, když jsem potkala manžela. Kamarád je tak super a tak dobrý, že jsme jezdili na společné dovolené ve dvou a tak, vídali jsme se minimálně 2x týdně. Nikdy jsme se nepolíbili, natož sex, ale dvojsmysly a žertíčky asi probíhaly vždycky.
No ale k čemu se chci dostat. Když jsem potkala manžela, rovnou jsem mu tehdy řekla, že za měsíc letím na dovču s kamarádem. Vzal to dobře, že to chápe, ale že je to naposled. A já jsem si toho moc vážila, tenhle kamarád mi šel i za svědka na svatbě, jemu jsem volala po manželovi první, když jsem přišla o miminko... dál je v mém srdci na piedestalu, ale jak z vyprávění vyplývá, posunul se z č.1 na č. 2
č.1 je prostě manžel a pokud chci mít doma hezké rodinné zázemí, důvěru a prostě pěkně, je na mně, abych kamaráda vídala v mezích, které jsou společensky přijatelné. Skončila tedy éra našich dovolených, kina a výletů... dál chodíme na kafe, vínko nebo pivko, ale vždy to doma oznámím a vždy manžela pozvu s námi. Většinou to manžel řeší tak, že mne tam po pár hodninách vyzvedne, prohodí pár vět s kamarádem a jedem domů spolu. Ale kde je vztah, tam prostě není prostor pro to, co popisuješ ty!!!
Já kamarádovu maminku také mám moc ráda, dobře se znám s celou jeho rodinou, ale pozvat ji domů, to mi přijde úchylné.
A ještě jedna věc: myslím si, že už můj manžel je nadstandardně tolerantní, že to, co s kamarádem máme, mu jednoho dne zatrhne jeho nová přítelkyně (on je zatím takový osamělý lovec a nikde ještě nazakotvil).
A já jí budu fandit, protože vztah kamarádů žena-muž prostě musí mít určité hranice, jinak z partnerů těch dotyčných společnost udělá bačkory a paroháče. A to si určitě nezaslouží