Přidat odpověď

Třeba u nás se vždycky hrálo a zpívalo. Ale mělo to taky (bohužel) svá zákonitá pravidla. Máma zpívala celé dny, co s námi byla doma, pak třeba hodně o vánocích - ale postupně to přerostlo spíš v grotesku. Máma šla k piánu, hrála, my jsme zpívali, pak se táta (zatraceně dobrý klavírista a jazzman, leč cholerik) rozzuřil, pravil, že takhle by to nešlo, začal jí do toho hrabat, postupně ji vytěsnil, radostně třískal do kláves, babička otočila oči v sloup, bafla hůl, s rámusem se zvedla, že tohle poslouchat nebude a my, zpívající potomci, jsme zmlkli (táta transponoval do nepoužitelné tóniny). Nakonec jsme už jen brečeli smíchy, táta hrál a máma s babičkou kroutily očima.

V pubertě jsem se naučila pár akordů na kytaru (částečně z trucu a částečně z nouze - koupila jsem ji v 15 letech v NDR, hudební nástroje se nesměly převážet a já jsem se v případě problému na hranicích potřebovala věrohodně tvářit, že ji mám už dávno) a prozpívala jsem asi dvoje prázdniny.

Taky si vybavuju, jak jsme v létě v kempu nemohli spát neb východní Němci diskutovali ve všech stanech o politice, načež naši na ně ve dvě ráno vybalili dvojhlasně Věrné milování z Prodanky a Němčíci se klidili do hospody

Vrchol propojení generací byl, když jsme s tátou oba v různých sborech zpívali zároveň na jednom pódiu na Pražském jaru, kolosální koncert, spojili nevímkolik sborů, takže bylo na podiu snad 1500 lidí.

Vzpomínky vypadají růžově, ale jsem ráda, že je mám za sebou.