Přidat odpověď

Jsem trochu smutná z toho, jak se dneska přistupuje k životu. 20 let po revoluci si všichni chtějí jenom užívat. Různé skupiny lidí(muži, romové, tělesně postižení, puberťáci, matky, feministky atd.) mají plná ústa svých práv, diskuze o tom na co má kdo právo jsou velmi oblíbené, ale nikdo a nic nepoukazuje taky na povinnosti a zodpovědnost, kterou všichni máme. Mám pocit, že si mnozí představují život, jako jeden velký mejda, plný zážitků svobody a dobrodružství a bez povinností.

Pár příkladů: Kolik je mužů, kteří milují ženu až za hrob, když spolu jen tak chodí. Když ale otěhotní, tak hodí zpátečku s tím, že si chce ještě užívat. Dokud bylo všechno bez starostí, tak super, ale jakmile by měl převzít zodpovědnost za své chování, tak v lepším případě řekne, že se teda postará, ale že si ji nevezme, protože "na lásku není třeba papír" a nechává si tak volná zadní vrátka k tomu, aby mohl pláchnout, kdykoli ho bude rodina "příliš omezovat". V horším případě uteče hned. Nezodpovědní jedinci existovali vždycky, ale vždycky pak museli čelit opovržení společnosti. Dneska je na tom nejhorší to, že se to považuje za něco normálního a moderního. Dneska si lidi nepřipouší zodpovědnost za ty, kterým vklouzli do života. Dneska si skoro každej myslí, že to nejdůležitější v životě je on a přes to nejede vlak. Maly princ by se neměl dávat číst dětem na základce, protože to není klasická pohádka, ale puberťákům, aby si uvědomili, že dospělost není jenom o tom, že mě nehlídají rodiče a že si oraganizuju život sám, ale taky o tom, že UŽ JSI NAVŽDY ZODPOVĚDÝM ZA TO, CO K SOBĚ PŘIPOUTAL. Jenže dneska žijeme ve svobodné době a svoboda pořád je a asi dlouho bude na 1. místě žebříčku hodnot, pak dlouho nic, pak osobní zájmy, pak zase dlooooooouuuuuho nic...

Velmi děkuji osudu, že jsem v životě potkala jednu z mála výjimek, muže který mi, když jsem otěhotněla, nekopl do zadku s tím, že si chce ještě užívat, ani mi neřekl:"je mi s tebou fajn, to dítě si teda necháme, ale nevezmu si tě." Vzali jsme se hned, a po narození syna přispůsobil svoje zájmy především rodině a za to si ho moc vážím a tím víc, když vidím, že je skutečně 1 z mála. Tím víc obdivuji ty, které takové štěstí neměly a přála bych jim, aby někdy potkaly muže který při slově zodpovědnost se nezeptá:"Cože?!"