Přidat odpověď

Připadá mi, že se toho po mě chce moc. Ne domácích prací, ale toho jak se mám chovat. Když je dítě nemocné - málo se starám. Když zlobí - já na něj nestačím. Když neuvařím - jsem pohodlná atd. Mám manžela kterému plně důvěřuji, který mě má rád a neopustí mě kvůli studenému sporáku, občas i vyluxuje, přesto mám pocit, že tak nějak jsou ty nároky na mě mnohem větší než na něj. Myslím ty psychické. Když se chlap rozčílí, tak je to v pořádku, když se rozčílím já, tak jsem hysterka.Já bych měla být stále hezká, neustále dobrou náladu, vždy se perfektně ovládat, s nadhledem vychovávát. To je to, co je na životě nejvíc náročné. Tak moc jsem se snažila a snažím být perfektní, až mám najednou pocit, že to už nejsem já, že jsem jen jakási karikatura, která dělá to, co "by měla". Ptám se někdy sama sebe, jak to dělat, abych se chovala jako dospělý vyrovnaný člověk a zároveň neztratila samu sebe?